Hórnik, Michał – materiály z osobní pozůstalosti
| Název | Hórnik, Michał – materiály z osobní pozůstalosti |
 Dopis Josefa Emlera z 18. 2. 1894 informující o přijetí M. Hórnika za člena Královské české společnosti nauk |
| Signatura | T-A-147–589 | |
| Rozsah | 443 inventárních jednotek; 9 archivních krabic | |
| Stav katalogizace | Sbírka je plně katalogizována a volně dostupná badatelům | |
| Jazyk sbírky | čeština, němčina, polština, lužická srbština, v menší míře ruština, srbština, chorvatština |
Michał Hórnik (1. 9. 1833, Worklecy – 22. 2. 1894, Budyšín; něm. Michael Hornig) byl lužickosrbský národní buditel, jazykovědec, překladatel, publicista, básník a katolický duchovní. Po ukončení základního vzdělání v rodných Worklecích (něm. Räckelwitz) začal v roce 1846 studovat na gymnáziu v Budyšíně a po roce odešel do Prahy, kde navštěvoval německé gymnázium. Po jeho absolvování se rozhodl pro studium teologie a slavistiky na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě. V roce 1856 byl vysvěcen na kněze a působil jako katolický duchovní v Budyšíně. O patnáct let později se stal farářem kostela Panny Marie a ke sklonku svého života byl jmenován v roce 1889 titulárním kanovníkem a v roce 1891 kanovníkem scholastikem budyšínské kapituly. Zemřel po záchvatu mrtvice v roce 1894.
Kromě nepopiratelného vlivu německého prostředí můžeme u Michała Hórnika vysledovat bližší vztah k polskému jazyku a národnímu obrození, daný patrně jeho polskými kořeny, a též k národnímu obrození a jazyku českému. Již v době studií na německém gymnáziu se stal členem a poté i předsedou studentského spolku „Serbowka“. V jeho časopise publikoval svá první literární díla a básně. Po přechodu na univerzitu začal uveřejňovat i odborné články. První z takto zaměřených statí vyšla v roce 1855 v Časopise Matice srbské (Časopis Maćicy Serbskeje) pod názvem „Hdźe mamy ó pisać?“. Následovala řada lingvistických prací, v nichž se Hórnik snažil o ustálení a sjednocení pravopisu lužickosrbského jazyka, sblížení hornolužického a dolnolužického nářečí, zavedení latinky a odstranění germanismů.
Hórnik byl zakladatelem hned několika periodik vydávaných v lužické srbštině, jako např. Serbske Noviny, Łužičan či Katolski Posoł. V roce 1882 byl jmenován předsedou Matice srbské. Kvůli bližšímu poznání jazyka se věnoval sběru národních písní, pohádek, přísloví a dalších literárních památek. Svou snahu o vytvoření řádné lužickosrbské gramatiky sice nezavršil, výsledky jeho práce se nicméně staly zdrojem pro další badatele, kteří na jeho dílo navázali. Přispíval do lužickosrbských i zahraničních periodik, především slovanských. Je třeba zmínit i Hórnikovu spolupráci s dalšími významnými badateli, v roce 1884 byla kupř. vydána Historija serbskeho naroda, jejímž spoluautorem byl polský historik Wilhelm Józef Bogusławski. Hórnik se podílel i na Pfuhlově lužickosrbském slovníku (Serbski słownik vyšel roku 1865, Łužiski serbski słownik roku 1866). Dva roky po Hórnikově smrti byl publikován překlad Nového Zákona, se kterým mu pomohl katolický duchovní Jurij Łusčanski. Kromě odborné práce Hórnik podporoval vydávání beletrie a náboženských knih a vlastním nákladem publikoval řadu důležitých spisů.
Fond Michala Hórnika uložený ve Slovanské knihovně obsahuje dokumenty z let 1845–1894. Jde především o korespondenci, zejména z písemného styku s národními buditeli v dalších slovanských zemích. Nejvíce jsou zastoupeny osobnosti z českého a moravského prostředí, poté z prostředí lužickosrbského, méně pak z polského. Mezi autory dopisů se vyskytuje řada významných jmen: vedle Karla Jaromíra Erbena a Václav Hanky narazíme i na jméno Antonína Cyrila Stojana, pozdějšího olomouckého arcibiskupa, či historika Augustina Sedláčka. Dále se ve sbírce nacházejí materiály z Hórnikovy pozůstalosti, tedy především koncepty dopisů, literární pokusy, poezie, články, výstřižky z novin, výkresy, poznámky atd. Zvláštností je pak stědrovečerní oplatka uložená v jednom z polských dopisů.
Další archivní materiály bychom nalezli především v Lužickosrbském kulturním archivu v Budyšíně (Serbski kulturny archiw/Sorbisches Kulturarchiv).