Ševčenko, Fedir – materiály z osobní pozůstalosti
| Název | Ševčenko, Fedir – materiály z osobní pozůstalosti |
 F. Ševčenko. Zdroj: Archiv OUN, Londýn |
| Signatura | T-FŠev | |
| Rozsah | 16 inventárních jednotek, 2 archivní krabice | |
| Stav katalogizace | Sbírka je plně katalogizována a volně dostupná badatelům | |
| Jazyk sbírky | ukrajinština, ruština |
Fedir Ševčenko (ukrajinsky Fedir Ivanovyč Ševčenko, polsky Teodor Szewczenko; 8. 2. 1886–1945?) byl ukrajinský pedagog a společenský aktivista, člen Svazu pro osvobození Ukrajiny (dále SOU).
Narodil se v obci Kyrylivka (nyní Ševčenkove v Čerkaské oblasti Ukrajiny) do rodiny příbuzných nejznámějšího ukrajinského básníka Tarase Ševčenka; Fedirův otec Ivan byl Tarasovým synovcem. Materiály k životopisu F. Ševčenka se téměř nedochovaly.
Z kontextu korespondence lze soudit, že před první světovou válkou byl Fedir Ševčenko tzv. lidovým učitelem v obecné škole ve městě Jampil (nyní ve Vinnycké oblasti Ukrajiny). S ženou Natalií měli dceru Halynu (narozena v roce 1914). Po vypuknutí první světové války byl mobilizován do ruské carské armády, ale záhy upadl do zajetí. Již v červnu 1915 se nacházel v táboře pro válečné zajatce v Liberci. Zde se zapojil do činnosti ukrajinských osvobozeneckých a osvětových spolků. Zanedlouho byl transportován do zajateckého tábora pro Ukrajince ve Freistadtu v Rakousku. Zde se stal redaktorem táborového časopisu Rozvaha, vydávaného za podpory SOU.
Ševčenko se přátelil a dopisoval si jak s významnými osobnostmi SOU ve Vídni, např. hlavním cenzorem Andrijem Žukem či výtvarníkem Mychajlem Havrylkem, tak i s širší rodinou. Dostával dopisnice z rodné Kyrylivky od otce a bratra Petra, v táboře také potkal bratrance Terentije, s nímž udržoval písemný kontakt poté, co byl Terentij přemístěn do pracovního zajateckého tábora v Tablandu.
Ve stejné době se Terentije snažila kontaktovat jeho sestra Ludmila (ukr. Ljudmyla Prokopivna) Ševčenková (1895–1969), pozdější významná ukrajinská sovětská etnografka, která žila v polské Přemyšli. Kontakt však navázala s Fedirem, což dokumentuje takřka stovka dochovaných dopisů. Na setkání s Ludmilou Ševčenkovou vzpomíná ve vlastním životopisu Vasil Čapla (viz T-Čap ve fondu speciálních sbírek Slovanské knihovny).
Významnou část sbírky tvoří dopisy Ševčenkovy ženy Natalie z Jampilu. Ty však, stejně jako dopisy z jiných míst Ruského impéria, podléhaly cenzuře, a proto byly psány v ruštině a poměrně stručně.
Po válce se Fedir Ševčenko na Ukrajinu nevrátil, usadil se v polské Kališi, v níž žila poměrně početná ukrajinská komunita. Naposledy se k pobytu na místní policii přihlásil v roce 1942. Dle svědků byl v roce 1945 zatčen sovětskou kontrarozvědkou SMERŠ a umučen k smrti. K jeho smrti pravděpodobně přispěl jeho dlouhodobě špatný zdravotní stav.
Do Jampilu k rodině se naopak vrátil Ševčenkův přítel a kolega Sozont Basok. Z jeho životopisu je známo jen to, že pocházel z Volyně, považoval se za Ukrajince, před válkou učil na obecné škole v Jampilu a v roce 1915 se dostal do stejných zajateckých táborů jako Fedir Ševčenko. Sozont Basok dostával dopisy od celé široké rodiny, nejzajímavější jsou však zprávy od jeho ženy Ludmily a dále od jejího otce Františka Hlouška. Basokova korespondence byla původně uložena společně s dopisy F. Ševčenka. Představuje integrální součást sbírky, jelikož Basok byl jednak Ševčenkovým sousedem a kolegou učitelem, jednak po návratu do Jampilu navštěvoval jeho rodinu a napsal mu do Freistadtu několik dopisů.
Při návratu na Ukrajinu přenechal Basok veškerou korespondenci Ševčenkovi, která se posléze společně s Ševčenkovými dopisy dostala do sbírky Muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny v Praze. Na konci druhé světové války byla uložena v Klementinu, čímž přešla do fondu Slovanské knihovny, v němž byla objevena v roce 2023.
Na všech dopisech se dochovaly poznámky a číslování tužkou, které se logicky doplňují s číslováním nalezeným na dokumentech uložených v kyjevském Ústředním státním archivu nejvyšších státních a správních orgánů Ukrajiny (CDAVO; f. 4404, inv. 1, sp. 103). Je tedy zřejmé, že původně oba celky tvořily jednu sbírku, jejíž část (jde zejména o rodinné fotografie) byla po druhé světové válce oddělena a předána do Sovětského svazu.